Imaginárium Dr. Parnasse

v kině Atlas 22.1. 2010

Zklamání z velkolepého projektu, který se opět prosazoval všemu možnému navzdory, bohužel s katastrofálním výsledkem. Opačně založený divák vycházel "jako v rauši" a musel film hned vidět podruhé.  Přesto se domnívám, že film trpí nedostatky tak zásadními, že je nemůže přehlédnout ani  režisérův zarputilý stoupenec. Příběh nemá žádné jádro, navzdory přítomnosti ďábla a mnoha  různých symbolů je prázdný. Herci s ním hýbou dle svého nejlepšího vědomí, hledajíce, kam patří důraz, aniž by však mohli nějaký najít. V jedné ze scén se dozvídáme, že svět je závislý na nepřetržitém vyprávění příběhu - současná podoba světa tomuto vyprávěnému příběhu skutečně do značné míry odpovídá. 

Film jako by neměl režiséra, film jako by neměl scénáristu. Zůstávají osamocení herci . Jakéhosi příběhu se ve filmu dočkáme, odvyprávěna je ho však jen malá část, opět nikoliv podle nějakého záměru, ale podle libovůle, podle "svobodně" se pohybující fantazie, která si nevšimla, že je sama sobě porcelánem i slonem. Přechod ze světa skutečného do světa imaginace (jinými slovy do světa počítačové animace - už tomu se mi nechce věřit; kde se takový svět vzal? s mou představivostí nemá společného nic, jiné kritérium k dispozici nemám), tedy tento přechod je jen záminkou, slupkou nápadu, svět na obou stranách zrcadla je navzdory počítačovému kouzlení stejně jednotvárný a obtížně stravitelný. Vše se děje jen tak, bez opory v čemkoliv jiném. Mezi řečí tak lze stejně dobře říct "Je mi už tisíce let," jako cokoliv jiného - pro zbytek příběhu je to bezvýznamné, nic se v ničem nezrcadlí a neodráží; mají-li střely mířit na nějaký terč, nic nám o něm není prozrazeno, odvodíme snad jen to, že se musí jednat o terč pohyblivý. Očekávaný nebržděný rozlet imaginace se mění v procházku po jejích ruinách, roztroušených střípcích. Jan Švankmajer dokáže se zlomkem prostředků proniknout mnohem hlouběji. Terry Gilliam jakoby jen s nebetyčnými náklady a nervovým vypětím deklaroval záměr se o něco podobného někdy pokusit.

3 sezóny v pekle

Podvod, myslím si, a bráním se tomu pocitu, který s postupujícím časem narůstá. Představitel hlavní role se svou nezaměnitelně ledabylou dikcí promlouvá a hned první slovo celého filmu mu není rozumět. Lhostejnost vůči skutečnému tématu filmu (ano, troufalost - tvrdím, že tvůrci se navzdory či právě vinou svého jinde velebeného profesionálního přístupu minuli se svou látkou,  a tvrdím, že já si toho všimnul), se znovu projevuje hned o pár vteřin později. První přímá citace veršů E. B. končí interpretačním fiaskem: "přesněji: sám se vysrat nedovedu" naproti "přesněji sám se vysrat nedovedu" (nejde teď o slůvka, ale o způsob čtení) - nutno však vidět a hlavně slyšet, jak píší realitní makléři. Noříme se do příběhu sympatického buřiče, který by se pěkně s ovázanou rukou vyjímal na tričku tričkového revolucionáře. Praha konce 40. let, Jan Kraus v roli životem zkoušeného intelektuála (Záviše K., nemýlím-li se), opět sympatického. (Dodejme na okraj a pro pořádek, že tento film byl skutečným Egonem Bondym pouze inspirován, nicméně v míře, která nepřipouští zcela jiné čtení, jaké představuje řekěme například Michálkovo Zapomenuté světlo). Zarážející je právě ona míra sympatií, které mají portrétované (kladné) postavy vzbuzovat. Revolta a vzpoura je tu líčena jako něco prvoplánově roztomilého, něco, co si v kině odbudeme a do reálného života přetáhneme nanejvýš v podobě vnějších rysů (necháme si narůst řídké vousy? zafačujeme si ruku? začneme kouřit? začneme si odpírat nebo dopřávat sex?). Jsou-li základy vzdoru položeny hlouběji (o čemž v případě předobrazu filmového E. B. nemůže být pochyb), nános sympatična se rychle odplaví a zůstává bahno (s tou příslovečnou perlou na dně a někdy ani s tou ne). My jsme však konfrontováni s pečlivě a úhledně vystaveným příběhem, s Titanicem svého druhu, kde je ode všeho trochu - buřičství mládí, moudrost stáří (nejen Kraus, ale také slovenský herec Huba, který byl do směsi přimíchán, přísluší-li mi soudit, právě pro svou 'charakterní moudrost', či jak to vyjádřit, jak se to slovenským hercům v českých filmech někdy bohužel stává), brutální násilí, erotika (jedna z nejzbytečnějších scén filmu, zdá se mi, ten sex, na který nakonec dojde). Vyvážená směs je podlita všudypřítomnou hudbou, která film zbavuje jakékoliv syrovosti, jedno kolik 'hoven' do něj Kryštof Hádek nasází. Vznikl tedy jakýsi učesaný, exportní Bondy, který by se mohl líbit divákům uchovávajícím na dně duše sediment nonkonformna. Zcela konfornmnímu vnímání může film snad připadat mírně skandální, to je však jen přelud, způsobený nepřípadně posunutou optikou na straně tvůrců.
V čem tedy spočívá onen 'podvod' z úvodní věty? Tvůrcům se podařilo, co si předsevzali, a diváci budou pravděpodobně odcházet z kina spokojeni. Nekovenční téma je tu zpracováno čítankově, mluví se tu o hladu s kremrolí v hubě. Profesionálně odvedená práce zúčastněných jako svrchovaný doklad kvality filmu neobstojí. Předobraz filmového hrdiny, jehož si tvůrci vetkli do štítu, je zdrojem otázek a odpovědí, o jakých na slavnostní premiéře filmu řeč nepochybně nebyla.

Jan Hus - film

in Meet Factory, 25th November 2009

 

This was a DVD screening for four people in the middle of a large factory hall. The film, shot in 8 mm, now filled the big screen, much of it was dark, trembling, abrupt. All this, combined with very loud sound, was source of much physical and some mental discomfort by the concluding stages of the film. And yet it is an outstanding work in many respects. When I first heard the film was being made my primary question was "is it blasphemous?". With hindsight this sounds all the more idiotic. Jan Hus is, or once was, blasphemy personified - all three men, who are at the centre of attention of this cinematographic "mass" and who had also died by fire, were equally deemed insane or even criminal by their surroundings. So - of course it is blasphemous. It would, however, be easy (if tasteless) to turn the whole issue into a joke (and there are quite a few popular jokes which automatically associate "burning" with "Hus", creating a stale impression of humour), to ridicule Hus himself and his historical and political image, especially at the hands of a non-conformist, an experimentator, an avantgardist - whichever vague and meaningless term comes to mind. But this film is full of passion. It is ironic, too - no orthodox Hus admirer could stand, so I think, the liberties Bambušek takes. His Hus is a bald, ageing guy, folksy, fatherly in the ghostly sense, yet he does not cease to be a fiery speaker, an avenger, man of fury. His disciples (for the want of a better word) are also people driven by, well, love, and when they act they act out of love, not out of spite. What we see is an alternative reality; while information about the protagonists is read in a dry, matter-of-fact style (they are, after all, real people), the locations, the characters, the situations suggest a deeply subjective, very much involved angle taken by the maker. This is a monstrous close up of an unknown whole, a look through a walled-up window. No voyuerism, no attempt at eliciting compassion. These men felt compassionate with us. You look at yourself through your own eyes, you look at them through theirs, caring little that both points of view are impossible to achieve. Ideas are greatly exposed when placed against the backdrop of a game. This film plays at reality, helping to create it (as ever: there is no other reality than that which we, all  together, create). As every game, it is ritual, its calling itself a "mass" is, I believe, justified. This is the film crew that should have attempted the film version of Topol's novel Sestra. This is love without compromise.

A special mention should be made of an actor by the very exotic name of Passi Mokele (no language in the world seems to sport this name), who is not only a fine actor, but can sing and dance, too.

Protektor

v kině Světozor, 8.11. 2009

Odpověď na první otázku: prvních dvacet minut jsem se ošíval, pak už to všechno šlo, čím dál líp. Styl, tj. úskalí a ústupek, působí v první možná čtvrtině filmu těžkopádně, svévolně, ospravedlnění se mu dostává až později (chtělo by se rovnou říci příliš pozdě, ale u takového filmu by to nebyla pravda). Další film, který jinak jakoby rezignoval na širší možnosti filmové řeči a svůj příběh důsledně staví na povrchu snímaných předmětů a herců, je zatížen rozdělením zvuku a obrazu, kdy jeden předbíhá druhý, krátkými prostřihy minulých a budoucích událostí - až později začne toto závaží s lehkostí (závratnou, proč ne) stoupat vzhůru. Úleva. Co mají nové (nejnovější - jít dvakrát po sobě na nový český film a dvakrát odcházet se zážitkem?) české filmy společného, jsou volné ruce, život vyprávěný lehkou rukou. Nesoustředí se na jedno tragické či komické téma, necizelují jednu interpretaci světa, přesto jsou vnitřně jednotné, jejich úhel pohledu je svobodný a přesto existuje, nevyznačují se eklekticismem či relativismem, nezastírají však, že svět se točí (náhoda?: Muži v říji začínají jaksi neuměle kdesi ve vesmíru pohledem na zeměkouli, odkud se kamera snáší až k dějišti - moravské vesnici; když v Protektoru bývalý redaktor sabotuje vysílání přestřižením drátu, vypadne na okamžik nejen zvuk přenosu, ale i samotný film, který divák sleduje - svět je v pohybu, svět existuje v našem vnímání, které je také v pohybu - pak tedy Hřebejk jako kůl v plotě). A tak to, z čeho by jiný udělal deset filmů, vidíme v Protektoru jako vedlejší zápletku. Film není dálnice, ale cesta městem, na každém rohu narazíme na možnosti, na cesty, po kterých by také stálo za to se vydat, ale nedovedly by nás k cíli. Máme chuť. Jaký je cíl, závěr filmu? Žádný - rozsostřený dav, kráčející do transportu (škoda, takhle končí leckterá televizní reportáž). Konec příběhu totiž začal už pět minut před koncem a zbývající metry filmu nejsou velkým finále, ale pouhou příležitostí pro poslední setkání obou hlavních protagonistů. To je kruté a groteskní zároveň (s vrchu hlavy U konce s dechem, Goyovy přízraky). Není to velký konec velkého příběhu, je to konec příběhu. Závěrečné rozostření se vymyká celkovému způsobu vyprávění (stylotvorné prvky se omezují na barvu, trikové pasáže, způsob střihu - využití mechanických možností objektivu k nim nepatří), vypravěč jakoby náhle, v poslední chvíli, podlehl nutkání z jinak důsledně dodržovaného odstupu událost okomentovat.

Vedlejší kolej příběhu, vztah Vrbatovy manželky a promítače, je mimořádná - nevzpomínám si na něco podobného. Svoboda. Dekadentní kulisa patří věnšjímu světu. Heroický začátek, prozaický konec. Přízraky promítané na plátně nejsou jen přízraky okupace, je to svět sám pro sebe a o sobě. Přiznání promítače, že nedostudovaným medikem je proto, že Němci zavřeli vysoké školy, je vypadnutím scénáristy z role své postavy. Je irelevantním postesknutím. Co působilo proti silnému dojmu? Výše zmíněný styl (nikoliv forma), nevím si s ním rady (představují jej pro mě hlavně cyklistické vsuvky). Zajímavé na pohled i poslech, ale rytmus přichází odjinud než z příběhu. Má to blíž komiksu, televizní upoutávce, mikině s kapucou. Představitelka hlavní role. Je z jiné doby. Myslím si: existuje-li v hudbě snaha o historicky autentickou interpretaci, používají se k ní dobové nástroje.

Muži v říji

v kině Světozor 31.10. 2009

V textu o filmu je třeba neustále se vyhýbat nástrahám představovaným kategorií 'recenze' a vycházet vstříc oblasti 'kritika' - kritik pak v roli krabičky od sirek postává vedle pojednávaného jako měřítko a stává se chtě nechtě součástí, jakkoliv nepatřičnou, promýšleného výjevu. Recenzent je naproti tomu uvaděčkou, paní vykloněnou z okna na rozkopanou ulicí a křičící přes ucho náhodného chodce na sousedku naproti "Sou tu čtyři, ale jeden pracuje a tři koukaj!" Svévole. Svévolver.
Dobrý dojem z filmu zakolísá a stoupá. Hned na začátku se dostavuje zklamání - populární herci neherci a otylý přízrak absurdního humoru pro zasvěcené. Malé kino je plné tak akorát, aby nikdo nemusel sedět vedle někoho cizího. Ale hned se zase vyčasí. Příběhu (o šampionátu) je podřízeno máloco, ale je přítomný a drží všechno pohromadě. Chválabohu, žádná další hořká komedie, ale komedie, kde krev vypadá konečně opravdově a kde poměrně velké zranění vypadá jako poměrně velké zranění a člověk je rád, že není větší, a mimo jiné i jeho prostřednictvím cítí, že je to jeho film. Cítí účast, ze které se několikrát musí vyvléci, a jindy do ní zase pohodlně vklouzne, film ho zve, vstřícný. Když se poraněná E.W. (která spadla z kolotoče zrovna v pravou chvíli, právě tehdy, kdy jsem se začal vylékat, když jsem pochyboval) v zakrváceném tílku dotkne zkrvavenou rukou ruky herce J.P. ("ta krev!" říká divačka za mnou /sedím v první řadě s nataženýma nohama a roztřeseným zorným polem/ - kdy kdo naposledy slyšel o tom, že by se někdo v kině pozastavoval nad obyčejnou trochou zaschlé krve?), přijímám pozvání a jdu do scény dál, nikdo mne už nemusí vodit za ruku, záběr také hned vzápětí končí. A stejně tak jsem rád, když postava ?. zachrání auto, které jí uvízne na přejezdu - její trápení je i moje a když dostane nakonec, po uštědřené ráně, do zad obrovskou mušlí, je bolest na obou stranách. Na obou stranách také stojí herec J.P., hraje svou postavu (naštěstí nemusí koktat jako jeho milá, ani mluvit sprostě, jak to scénář a režisér předepisuje hostinskému) sám sebou. Slovenský herec v roli Mistra ("on si troufá hodnotit filmy a nezná jména postav ani herců?!")... na to je třeba reagovat, autor textu zná alespoň jméno režiséra (R.S.) a stíhal občas ke své škodě číst i anglické titulky, aby nebyl o nic z filmu ochuzen... tak tedy známý slovenský herec v roli Mistra si zejména v roli pomocného moderátora šampionátu počíná natolik spontánně, že se několikrát zaplete do rodné sloveštiny a složitě hledá cestu ven a já se opět cítím být účasten, nikoliv nedokonale obelháván. Zážitek je natolik očistný, že i jinak téměř nesnesitelná tvář herce P.Z. je přijatelná. Renomovaný herec J.H. je utlumený jako rádio, jehož neustálé hlasité vyhrávání jeho postavu rozčiluje, a působí jako OBJEV (proč a jak? ze známých i neznámých důvodů). Tady se až na výjimky (je jí čínský drak?) nekřičí ničím, i filmová řeč je na minimu a slouží hercům tím, že o nich nic neříká. Filmová řeč jako svébytný způsob vyjadřování chybí většině českých filmů a tady je její mlčení po dlouhé době namístě. Když už tedy jsme svědky zastřelení kance, je to samozřejmě zároveň zbytečné i na místě - na místě prostě proto, že aby mohl být kanec zpracován do klobás, musí být nejprve skutečně zastřelen. Zbytečné proto, že filmový záznam jakéhokoliv utrpení brání hojení ran, které jinak podléhají času. Navíc jsme stále jetě ve sféře šoku (ano, zvířata musejí být zabita, aby atd.), se kterým tento film jinak nepracuje. A když už jsme u trčících švů (podle mého), zdá se být docela nepochybné, že scény roubované na podivína představovaného P.V. jsou zbytečné - síla jeho postavy je (dobře využita) jinde a lidské kosti a neandrtálské vize přečnívají. A jinde, kde je potenciálně zaděláno na těžkopádnost, se naštěstí žádná nekoná (transvestité), jakkoliv je Ilona Csáková, hrájící transvestitu představujícího Ilonu Csákovou, pozoruhodnou konstrukcí. Stručně.