Protektor

v kině Světozor, 8.11. 2009

Odpověď na první otázku: prvních dvacet minut jsem se ošíval, pak už to všechno šlo, čím dál líp. Styl, tj. úskalí a ústupek, působí v první možná čtvrtině filmu těžkopádně, svévolně, ospravedlnění se mu dostává až později (chtělo by se rovnou říci příliš pozdě, ale u takového filmu by to nebyla pravda). Další film, který jinak jakoby rezignoval na širší možnosti filmové řeči a svůj příběh důsledně staví na povrchu snímaných předmětů a herců, je zatížen rozdělením zvuku a obrazu, kdy jeden předbíhá druhý, krátkými prostřihy minulých a budoucích událostí - až později začne toto závaží s lehkostí (závratnou, proč ne) stoupat vzhůru. Úleva. Co mají nové (nejnovější - jít dvakrát po sobě na nový český film a dvakrát odcházet se zážitkem?) české filmy společného, jsou volné ruce, život vyprávěný lehkou rukou. Nesoustředí se na jedno tragické či komické téma, necizelují jednu interpretaci světa, přesto jsou vnitřně jednotné, jejich úhel pohledu je svobodný a přesto existuje, nevyznačují se eklekticismem či relativismem, nezastírají však, že svět se točí (náhoda?: Muži v říji začínají jaksi neuměle kdesi ve vesmíru pohledem na zeměkouli, odkud se kamera snáší až k dějišti - moravské vesnici; když v Protektoru bývalý redaktor sabotuje vysílání přestřižením drátu, vypadne na okamžik nejen zvuk přenosu, ale i samotný film, který divák sleduje - svět je v pohybu, svět existuje v našem vnímání, které je také v pohybu - pak tedy Hřebejk jako kůl v plotě). A tak to, z čeho by jiný udělal deset filmů, vidíme v Protektoru jako vedlejší zápletku. Film není dálnice, ale cesta městem, na každém rohu narazíme na možnosti, na cesty, po kterých by také stálo za to se vydat, ale nedovedly by nás k cíli. Máme chuť. Jaký je cíl, závěr filmu? Žádný - rozsostřený dav, kráčející do transportu (škoda, takhle končí leckterá televizní reportáž). Konec příběhu totiž začal už pět minut před koncem a zbývající metry filmu nejsou velkým finále, ale pouhou příležitostí pro poslední setkání obou hlavních protagonistů. To je kruté a groteskní zároveň (s vrchu hlavy U konce s dechem, Goyovy přízraky). Není to velký konec velkého příběhu, je to konec příběhu. Závěrečné rozostření se vymyká celkovému způsobu vyprávění (stylotvorné prvky se omezují na barvu, trikové pasáže, způsob střihu - využití mechanických možností objektivu k nim nepatří), vypravěč jakoby náhle, v poslední chvíli, podlehl nutkání z jinak důsledně dodržovaného odstupu událost okomentovat.

Vedlejší kolej příběhu, vztah Vrbatovy manželky a promítače, je mimořádná - nevzpomínám si na něco podobného. Svoboda. Dekadentní kulisa patří věnšjímu světu. Heroický začátek, prozaický konec. Přízraky promítané na plátně nejsou jen přízraky okupace, je to svět sám pro sebe a o sobě. Přiznání promítače, že nedostudovaným medikem je proto, že Němci zavřeli vysoké školy, je vypadnutím scénáristy z role své postavy. Je irelevantním postesknutím. Co působilo proti silnému dojmu? Výše zmíněný styl (nikoliv forma), nevím si s ním rady (představují jej pro mě hlavně cyklistické vsuvky). Zajímavé na pohled i poslech, ale rytmus přichází odjinud než z příběhu. Má to blíž komiksu, televizní upoutávce, mikině s kapucou. Představitelka hlavní role. Je z jiné doby. Myslím si: existuje-li v hudbě snaha o historicky autentickou interpretaci, používají se k ní dobové nástroje.