V textu o filmu je třeba neustále se vyhýbat nástrahám představovaným kategorií 'recenze' a vycházet vstříc oblasti 'kritika' - kritik pak v roli krabičky od sirek postává vedle pojednávaného jako měřítko a stává se chtě nechtě součástí, jakkoliv nepatřičnou, promýšleného výjevu. Recenzent je naproti tomu uvaděčkou, paní vykloněnou z okna na rozkopanou ulicí a křičící přes ucho náhodného chodce na sousedku naproti "Sou tu čtyři, ale jeden pracuje a tři koukaj!" Svévole. Svévolver.
Dobrý dojem z filmu zakolísá a stoupá. Hned na začátku se dostavuje zklamání - populární herci neherci a otylý přízrak absurdního humoru pro zasvěcené. Malé kino je plné tak akorát, aby nikdo nemusel sedět vedle někoho cizího. Ale hned se zase vyčasí. Příběhu (o šampionátu) je podřízeno máloco, ale je přítomný a drží všechno pohromadě. Chválabohu, žádná další hořká komedie, ale komedie, kde krev vypadá konečně opravdově a kde poměrně velké zranění vypadá jako poměrně velké zranění a člověk je rád, že není větší, a mimo jiné i jeho prostřednictvím cítí, že je to jeho film. Cítí účast, ze které se několikrát musí vyvléci, a jindy do ní zase pohodlně vklouzne, film ho zve, vstřícný. Když se poraněná E.W. (která spadla z kolotoče zrovna v pravou chvíli, právě tehdy, kdy jsem se začal vylékat, když jsem pochyboval) v zakrváceném tílku dotkne zkrvavenou rukou ruky herce J.P. ("ta krev!" říká divačka za mnou /sedím v první řadě s nataženýma nohama a roztřeseným zorným polem/ - kdy kdo naposledy slyšel o tom, že by se někdo v kině pozastavoval nad obyčejnou trochou zaschlé krve?), přijímám pozvání a jdu do scény dál, nikdo mne už nemusí vodit za ruku, záběr také hned vzápětí končí. A stejně tak jsem rád, když postava ?. zachrání auto, které jí uvízne na přejezdu - její trápení je i moje a když dostane nakonec, po uštědřené ráně, do zad obrovskou mušlí, je bolest na obou stranách. Na obou stranách také stojí herec J.P., hraje svou postavu (naštěstí nemusí koktat jako jeho milá, ani mluvit sprostě, jak to scénář a režisér předepisuje hostinskému) sám sebou. Slovenský herec v roli Mistra ("on si troufá hodnotit filmy a nezná jména postav ani herců?!")... na to je třeba reagovat, autor textu zná alespoň jméno režiséra (R.S.) a stíhal občas ke své škodě číst i anglické titulky, aby nebyl o nic z filmu ochuzen... tak tedy známý slovenský herec v roli Mistra si zejména v roli pomocného moderátora šampionátu počíná natolik spontánně, že se několikrát zaplete do rodné sloveštiny a složitě hledá cestu ven a já se opět cítím být účasten, nikoliv nedokonale obelháván. Zážitek je natolik očistný, že i jinak téměř nesnesitelná tvář herce P.Z. je přijatelná. Renomovaný herec J.H. je utlumený jako rádio, jehož neustálé hlasité vyhrávání jeho postavu rozčiluje, a působí jako OBJEV (proč a jak? ze známých i neznámých důvodů). Tady se až na výjimky (je jí čínský drak?) nekřičí ničím, i filmová řeč je na minimu a slouží hercům tím, že o nich nic neříká. Filmová řeč jako svébytný způsob vyjadřování chybí většině českých filmů a tady je její mlčení po dlouhé době namístě. Když už tedy jsme svědky zastřelení kance, je to samozřejmě zároveň zbytečné i na místě - na místě prostě proto, že aby mohl být kanec zpracován do klobás, musí být nejprve skutečně zastřelen. Zbytečné proto, že filmový záznam jakéhokoliv utrpení brání hojení ran, které jinak podléhají času. Navíc jsme stále jetě ve sféře šoku (ano, zvířata musejí být zabita, aby atd.), se kterým tento film jinak nepracuje. A když už jsme u trčících švů (podle mého), zdá se být docela nepochybné, že scény roubované na podivína představovaného P.V. jsou zbytečné - síla jeho postavy je (dobře využita) jinde a lidské kosti a neandrtálské vize přečnívají. A jinde, kde je potenciálně zaděláno na těžkopádnost, se naštěstí žádná nekoná (transvestité), jakkoliv je Ilona Csáková, hrájící transvestitu představujícího Ilonu Csákovou, pozoruhodnou konstrukcí. Stručně.
No comments:
Post a Comment