Jan Hus - film

in Meet Factory, 25th November 2009

 

This was a DVD screening for four people in the middle of a large factory hall. The film, shot in 8 mm, now filled the big screen, much of it was dark, trembling, abrupt. All this, combined with very loud sound, was source of much physical and some mental discomfort by the concluding stages of the film. And yet it is an outstanding work in many respects. When I first heard the film was being made my primary question was "is it blasphemous?". With hindsight this sounds all the more idiotic. Jan Hus is, or once was, blasphemy personified - all three men, who are at the centre of attention of this cinematographic "mass" and who had also died by fire, were equally deemed insane or even criminal by their surroundings. So - of course it is blasphemous. It would, however, be easy (if tasteless) to turn the whole issue into a joke (and there are quite a few popular jokes which automatically associate "burning" with "Hus", creating a stale impression of humour), to ridicule Hus himself and his historical and political image, especially at the hands of a non-conformist, an experimentator, an avantgardist - whichever vague and meaningless term comes to mind. But this film is full of passion. It is ironic, too - no orthodox Hus admirer could stand, so I think, the liberties Bambušek takes. His Hus is a bald, ageing guy, folksy, fatherly in the ghostly sense, yet he does not cease to be a fiery speaker, an avenger, man of fury. His disciples (for the want of a better word) are also people driven by, well, love, and when they act they act out of love, not out of spite. What we see is an alternative reality; while information about the protagonists is read in a dry, matter-of-fact style (they are, after all, real people), the locations, the characters, the situations suggest a deeply subjective, very much involved angle taken by the maker. This is a monstrous close up of an unknown whole, a look through a walled-up window. No voyuerism, no attempt at eliciting compassion. These men felt compassionate with us. You look at yourself through your own eyes, you look at them through theirs, caring little that both points of view are impossible to achieve. Ideas are greatly exposed when placed against the backdrop of a game. This film plays at reality, helping to create it (as ever: there is no other reality than that which we, all  together, create). As every game, it is ritual, its calling itself a "mass" is, I believe, justified. This is the film crew that should have attempted the film version of Topol's novel Sestra. This is love without compromise.

A special mention should be made of an actor by the very exotic name of Passi Mokele (no language in the world seems to sport this name), who is not only a fine actor, but can sing and dance, too.

Protektor

v kině Světozor, 8.11. 2009

Odpověď na první otázku: prvních dvacet minut jsem se ošíval, pak už to všechno šlo, čím dál líp. Styl, tj. úskalí a ústupek, působí v první možná čtvrtině filmu těžkopádně, svévolně, ospravedlnění se mu dostává až později (chtělo by se rovnou říci příliš pozdě, ale u takového filmu by to nebyla pravda). Další film, který jinak jakoby rezignoval na širší možnosti filmové řeči a svůj příběh důsledně staví na povrchu snímaných předmětů a herců, je zatížen rozdělením zvuku a obrazu, kdy jeden předbíhá druhý, krátkými prostřihy minulých a budoucích událostí - až později začne toto závaží s lehkostí (závratnou, proč ne) stoupat vzhůru. Úleva. Co mají nové (nejnovější - jít dvakrát po sobě na nový český film a dvakrát odcházet se zážitkem?) české filmy společného, jsou volné ruce, život vyprávěný lehkou rukou. Nesoustředí se na jedno tragické či komické téma, necizelují jednu interpretaci světa, přesto jsou vnitřně jednotné, jejich úhel pohledu je svobodný a přesto existuje, nevyznačují se eklekticismem či relativismem, nezastírají však, že svět se točí (náhoda?: Muži v říji začínají jaksi neuměle kdesi ve vesmíru pohledem na zeměkouli, odkud se kamera snáší až k dějišti - moravské vesnici; když v Protektoru bývalý redaktor sabotuje vysílání přestřižením drátu, vypadne na okamžik nejen zvuk přenosu, ale i samotný film, který divák sleduje - svět je v pohybu, svět existuje v našem vnímání, které je také v pohybu - pak tedy Hřebejk jako kůl v plotě). A tak to, z čeho by jiný udělal deset filmů, vidíme v Protektoru jako vedlejší zápletku. Film není dálnice, ale cesta městem, na každém rohu narazíme na možnosti, na cesty, po kterých by také stálo za to se vydat, ale nedovedly by nás k cíli. Máme chuť. Jaký je cíl, závěr filmu? Žádný - rozsostřený dav, kráčející do transportu (škoda, takhle končí leckterá televizní reportáž). Konec příběhu totiž začal už pět minut před koncem a zbývající metry filmu nejsou velkým finále, ale pouhou příležitostí pro poslední setkání obou hlavních protagonistů. To je kruté a groteskní zároveň (s vrchu hlavy U konce s dechem, Goyovy přízraky). Není to velký konec velkého příběhu, je to konec příběhu. Závěrečné rozostření se vymyká celkovému způsobu vyprávění (stylotvorné prvky se omezují na barvu, trikové pasáže, způsob střihu - využití mechanických možností objektivu k nim nepatří), vypravěč jakoby náhle, v poslední chvíli, podlehl nutkání z jinak důsledně dodržovaného odstupu událost okomentovat.

Vedlejší kolej příběhu, vztah Vrbatovy manželky a promítače, je mimořádná - nevzpomínám si na něco podobného. Svoboda. Dekadentní kulisa patří věnšjímu světu. Heroický začátek, prozaický konec. Přízraky promítané na plátně nejsou jen přízraky okupace, je to svět sám pro sebe a o sobě. Přiznání promítače, že nedostudovaným medikem je proto, že Němci zavřeli vysoké školy, je vypadnutím scénáristy z role své postavy. Je irelevantním postesknutím. Co působilo proti silnému dojmu? Výše zmíněný styl (nikoliv forma), nevím si s ním rady (představují jej pro mě hlavně cyklistické vsuvky). Zajímavé na pohled i poslech, ale rytmus přichází odjinud než z příběhu. Má to blíž komiksu, televizní upoutávce, mikině s kapucou. Představitelka hlavní role. Je z jiné doby. Myslím si: existuje-li v hudbě snaha o historicky autentickou interpretaci, používají se k ní dobové nástroje.